O nás
Na tomto místě obvykle majitelé a chovatelé vysvětlují výběr plemene a objasňují svou cestu k němu. Pokusím se o totéž, i když je to u nás poněkud složitější - máme plemena dvě a původně jsme vlastně každý měl to "svoje".
Začnu u bulteriérů (a u sebe):
Od dětství mě hodně zajímala příroda a zvířata, a tomu odpovídal i obsah mé knihovny. Jedna z nemnoha encyklopedií o přírodě, které u nás v dobách minulých (dnes už bych skoro měla napsat v pravěku) vyšly, byla slavná a známá Od agamy po žraloka - průvodkyně mnoha dětí i dospělých. (Nepochybuji o tom, že mnohé knihovny zdobí i dnes.) A v této knize je pod heslem "Teriéři" na straně 464 černobílý obrázek bílého bulteriéra!
Co by mohlo pubertálně se rozvíjející osobnost, srdce a oko zaujmout víc než takovýhle pes-nepes. Zvíře s hlavou koně, tělem prasátka, nohama těžkého zápasníka, ušima jak plachty, úsměvem přes celou hlavu a ocasem psa obecného?!
Takže tam někde, u obrázku z knížky, začala moje láska na první, druhý, třetí a všechny další pohledy...
Dneska už je knížka notně ošmataná, odřená a ošoupaná, ale ten pocit celoživotní lásky na první pohled zůstal.
Až mnohem, mnohem později jsem se začala zajímat o povahu a další specifika tohoto neobvyklého plemene. A čekala. Na svého prvního bulteriéra celých 18 let. Až přešla puberta i mládí a teprve "pokročilá" dospělost s sebou přinesla samostatné rozhodování, vlastní dům, finanční nezávislost a partnera s přirozenou autoritou.
Přesto, že ten můj první pes z obrázku byl bílý, nikdy jsem nechtěla bílého bula! Toužila jsem po fence trikolorní, nebo červené se znaky, a vybrala si chovatelskou stanici Trojský kůň. Dneska musím mnohokrát poděkovat paní doktorce Müllerové za ochotu a trpělivost! Opakovaně jsme u ní "opruzovali" víc než rok, vyhlíželi to naše barevné štěně, vybírali nejvhodnější maminku, navštěvovali každý narozený vrh. (Dneska si dovolím tvrdit, že jsem viděla všechna štěňata narozená v Tuřanech mezi druhou polovinou roku 2005 a jarem 2007. Některá i několikrát.)
Až jednou v podvečer zavolala paní doktorka, že má pro nás štěně. Z vrhu, který byl oficiálně rakouský, se jí vrátila fenka - s vyrovnanou povahou, krásná, perspektivní, ale bílá. "Nechcete se přijet aspoň podívat?" To, co následovalo, bylo stejné jako s obrázkem v knížce - láska na první, druhý, třetí...
Dnes je Merci dospělý pes a já jsem ani jednou nezalitovala, že nás osud spojil! Po čase přibyla ještě Mysty, ale asi většina majitelů psů bude souhlasit, že ten první, dlouho očekávaný, je prostě neopakovatelný!
Mira a bulmastifové:
Mirek se už dřív věnoval služební kynologii a zaměřoval se na ta méně typická pracovní plemena - rotvajlery, dobrmany a především boxery. Jenomže přišel zákaz kupírování a navíc jeho milované plemeno začalo směřovat spíše k typům lehčím a slabším.
A Mirek chtěl psa velkého, silného, impozantního, psa budícího respekt už jenom svým vzhledem, bez nesmyslné agresivity, ovladatelného a fixovaného na svého člověka. Takže jsme začali hledat mezi molossy, a v užším výběru skončil americký buldok, búrský buldok, cane corso, argentinská doga, bordeauxská doga a bulmastif. Po dalším vyřazování (plemeno uznané FCI, původně nekupírované, dobré výsledky DKK rodičů, dostatečný výběr chovatelů a stanic...) zbyla bordyna nebo bulmastif. Od bordeauxských dog Mirka doslova odradilo především to, co lze dnes vidět ve výstavních kruzích - on chtěl psa pohyblivého a aktivního! (Zkušení kynologové teď lomí rukama a rvou si šedý vlas: "Jak někdo může vybírat psa podle vzhledu, a až pak zjišťovat všechno ostatní?!" Troufám si tvrdit, že většinu lidí zaujme nejdřív to, jak pes vypadá, a ti zodpovědní si potom "navíc" zjistí i něco o charakteristice plemene.)
Takže jsme se začali zajímat podrobněji a hledat chovatelskou stanici. Pár jsme jich navštívili, v jedné potkali skvělou fenku Aidu z Filipova, a rozhodli se pro její štěně. (Vlastně pro dvě její štěňata, ale to už je jiný příběh.)
Dnes naše smečka čítá pět psů: Rudého Gentlemana, Žlutého psa, Bílou paní, Českého Strakáče a Čimišníka Černopruhého :-)
